Životní názory kocoura Moura spolu se zlomky životopisu kapelníka Johanna Kreislera, tak jak se náhodou zachovaly v makulatuře

Ilustrované vydání jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších románů 19. století, který nemá v dějinách literatury obdoby, v kongeniálním překladu Hanuše Karlacha a s ilustracemi Michaila Gavričkova. Hoffmannovy Životní názory kocoura Moura, považované za vrchol autorovy tvorby a stěžejní opus pozdní německé romantiky, spatřily světlo světa již před dvěma sty lety, ale plného uznání, ocenění, ba nadšeného přijetí se dočkaly až ve 20. století. E. T. A. Hoffmann totiž předběhl svou dobu a stvořil dílo, které je svou formou a důmyslnou kompozicí vskutku ojedinělé: sám Hoffmann v něm vystupuje jako vydavatel, jenž vyhověl přání svého přítele a rozhodl se knižně vydat memoáry jistého „mladého autora skvělého nadání“, jímž je ve skutečnosti kocour, který si říká Mour. Záhy se ovšem ukáže, že učený kocour do svého rukopisu omylem zamíchal stránky z jiného textu, který objevil u svého pána, a sice z knihy pojednávající o životě geniálního skladatele a kapelníka Johanna Kreislera. Tyto stránky, které kocour používal dílem jako podložku, dílem jako piják, byly nedopatřením rovněž vytištěny, a tak se ve výsledné podobě díla jakoby omylem prolínají dvě nezávislé dějové linie – satiricky vyznívající autobiografie poněkud samolibého kocoura-literáta a tajuplný příběh, přesněji řečeno fragmenty příběhu, výstředního romantického hrdi¬ny-umělce Johanna Kreislera vystaveného vše¬mož¬ným protivenstvím. Životní názory kocoura Moura jsou tedy polyfonním dílem, svou výstavbou připomínajícím princip hudebního kontrapunktu. Zdánlivě nesouvisející příběhy se totiž ve skutečnosti doplňují, prostupují, jeden v druhém se zrcadlí a vzájemně osvětlují. Právě prolínání obou příběhů činí z četby tohoto „dvojrománu“ nevšední čtenářský požitek. Řečeno slovy překladatele Hanuše Karlacha: „Tyto posuny, zrcadlení, přeskoky jsou zdrojem humoru, který má mnoho poloh, od laskavé úsměvnosti přes ironickou jízlivost až k satirické hořkosti; který však, a to je pro nás podstatné, se realizuje až ve čtenářově mysli, čtenářovou imaginací, která teprve do¬tváří dílo v komplementární celek a se kterou spisovatel zcela záměrně takto počítá. Tím vším je román nejen výsostným literárním dokladem doby, ale i rukavicí pravé modernosti hozenou přes průrvu času literárním tvůrcům soudobého světa, podnětem k zamyšlení, jaké že to dnes prvky činí literaturu vpravdě uměním.“